Náchod a všichni lidi v něm.... Prosně hnus

                                 Sportovní den 

Začátek je nejtěžší, ale né pokud ho píše sám život. Jsem normální tuctovej třicátník a nejspíš nevím co chci od života, ale v jednom mám jasno, rozhodně se nehodlám na někoho, anebo něco vázat. Takže shrnuto a přehodnoceno, bydlím ve společné domácnosti s Happym. Né, to není pes ani kočka, ale můj kamarád který pracuje u mého švagra. Vím, jeho přezdívka by mohla asi navádět k myšlence, že je to nějaký spotřebitel marihuany a nebo jiných návykových látek, ale opak je pravdou. Né, jen že nic takového se u nás nekoná, ale ani o podobný druh zábavy nikdo nejeví sebemenší zájem. Kámoš je prostě jen Happy  a legrace a ptákovin nám opravdu nejsou cizí. Pronajmuli jsme si tři kanceláře vedle sebe se samostatným vchodem. Vím, že to takhe zní otřesně, ale po menších upravách je to celkem obyvatelný prostor. No a co se okolí týká tak je to jen jedno velké parkoviště s několika garážemi. Prostě super prostor na pin pong, begbinton, a jiné sportovní vyžití, které ve spojení s trochou alkoholu bývá víc než jen zábavou. Je to spíš takové odreagování mezi dny, kdy se skoro ani nepotkáváme a když ano, tak jen u mě v práci. Myslím si, že tady je ta chvilka, kdy bych se měl představit trochu víc. Přátelé mi říkají Tony, kamarádky milášku, no a jak mi říkají ostatní mě zase až tak nezajímá, aspoň mě to nemusí mrzet. Pracuji v malé vinárničce s celkem slušnou pověstí v centru jednoho z nejmrtvějších měst snad v celé republice, v Náchodě. Myslím to tak, že tady u nás se po 22h večerní opravdu asi chodí spát. A nebo se lidi sdružují do skupin, které se pak někde ve skrytu baví jen v úzké společnosti pozvaných a přátel. Ale nějaké hromadné akce se tady konají jen opravdu, ale opravdu zřídka a většinou to končí nezdarem, anebo je to prostě propadák. Takže naše sportovní neděle se celkem rychle ujaly.

Vím, že každý příběh by se měl vyvíjet a asi i dospět k nějakému"štastnému konci" ale píši tak nějak za poklusu a tak se o závěru dozvím spolu s vámi a opravdu nemohu zaručit že to bude zase až taková legrace. Jak jsem už psal je to podle skutečnosti takže se necháme všichni překvapit. I když jak jsem už někdy někde slyšel " život není o počtu nadechnutí a vydechnutí ale o chvílích kdy se tají dech "

Jedno sportovní odpoledne

Vymysleli jsme si opravdu vypečenou zábavu. Celý den jsme si pečlivě rozplánovali, aby návaznost jednotlivých sportů byla co možná nejlepší, takže hned po tom, co Happy zaspal a nestihl tak pečlivě naplánovaný sqoš jsem spolu s Verčou a Barčou vyrazil do myčky s "zase špinavým" delfínem. Aspoň tak ho obě sestry pojmenovaly. Myslím si, že kolemjdoucí a taky další zákazníci asi dost dobře nechápali co se děje. Pokud už jste někdy slyšeli jak se mezi sebou baví česky naši romští spoluobčané, tak si asi dokážete i představit jak to pak vypadá když se s takovým přízvukem baví dvě holky s bílým klukem. Vše bylo završeno tím, že Verča začala honit Barču s basebolovou pálkou v ruce. Pochopitelně to bylo jen z legrace, ale její projev byl tak dokonalý, že ostatní zákazníci zůstávali radši sedět ve svých autech s výrazem "mě se to netýká a já jsem vlastně ani nic neviděl"

    Takže když nám bylo oznámeno, že Delfín je po koupeli a můžeme odjet, tak se mi dost ulevilo. Taky pán za námi ve frontě najednou vypadal, jako že vše z povzdálí jen sledoval, ale určitě by se do věci vložil kdyby snad k něčemu došlo. Není divu, byli jsme už na odjezdu a on měl v autě svou asi přítelkyni a na masírování ega není nikdy pozdě. Dojeli jsme do Auto cempu Rozkoš, kam s oblibou jezdíme na něco k snědku. U stánku s posezením nás už dobře znají, atak objednávat kolu v plechu je zbytečností, jen nahlásíme počet a pak si vymyslet něco k snědku. Pro tento den to u holek vyhrál hamburger a já si dal kuřecinu s kaší. Jsem na kaši trochu víc ulítlej takže mi nevadí v kteroukoli denní a nebo noční dobu.

     Konečně se probudil i Happy a volal jak se tedy jednotlivé disciplíny přesouvají a kde jsme. Takže po krátkém domlouvání jsme se shodli na tom, že jezdit si domů pro věci na převlečení je zbytečnost a že se sejdeme rovnou na půl cestě u čtyřkolek, které jsme měli domluvené na 14h. Hned po příjezdu jsem zjistil, že je tady taky Lucka "kamarádka" od Happyka a Spyder, který přijel s Happym. Ať jsem počítal, jak jsem chtěl, tak na dvě dvousedadlové a jednu malou čtyřkolku pro jednu osobu se prostě vejít nemůžeme. Vše se vyřešilo, když Happy oznámil že musí odvést Lucku domů, aby pak mohla za námi přijet na kole na další bod programu, kterým byla vyjížka na čemkoli. Po několika zkušebních kolech jsme se tak nějak dohodli, že setrvávat i nadále na tak malém kousku dráhy je vlastně zbytečné a vyrazili jsme spolu s naším průvodcem Marcelem na vyjížku po okolí. Pokud si dokážete představit tři magory na čtyřkolkách, před kterými "jak se v mnoha okamžicích zdálo"ujíždí muž na terénní motorce, máte zhruba představu v jakém duchu se naše vyjíždka ubírala.

Prostě jsme lítali jak utržení ze řetězu, ale s ohledem na naše spolujezdkyně. Což se nedalo říci o Spyderovi, který byl chvilku tady a pak se zase vyřítil od někud jinud.

    No zkrátka,opravdu se to dalo přirovnat k adrenalinovému sportu. Ikdyž jsme byli pokrytí prachem a vlasy se jen těžko daly být jen přirovnat k účesu, všem se naše hodina a půl strávená na polních cestách moc líbila. Trochu mě zamrzelo, že jsem s koupáním delfína nepočkal až po vyjížce, jelikož jeho stav po našem návratu by se dal s trochou dobré vůle přirovnat k odjezdu z domova. No nic, vzhuru na další program tohoto už takhle zajímavého dne.

Po jízdě domů jsem dostal SMS od Šárky "další učastnice našich nedělí", že je ještě v zoo a že se k nám přidá až na pinec, který byl naplánován až na večerní hodiny. Takže domů osprchovat a sraz u holek před barákem.

      No, vypadalo to jednodušeji, než to opravdu bylo. Ono se řekne, vem si do ruky koloběžku, na nohy brusle a přijeď k nám, ale už jste si někdy zkusily sjíždět kopec s oběma rukama plnýma na bruslích které nemají brzdy a ještě k tomu na nich stojíte asi po pěti letech? Naštěstí i přes počáteční nesnáze jsme to oba zvládli. Je pravda, že v cirkuse u Berouska by z nás asi měli radost, pro naše neuvěřitelné akrobatické vystoupení, kterým jsme se snažili zabrzdit, ale nebyl tam "naštěstí " nikdo, kdo by se zmiňovaného hodnocení ujal. Předali jsme koloběžky děvčatům a vyrazili na první metry našeho sportovního výkonu.

    Po ujetí asi 50 metrů jsem i já musel uznat, že to asi nebude taková legrace, jak to na první pohled vypadalo, ale pokračovali jsme s přesvědčením, že si dáme Hronov a zpět. Dojeli jsme na cyklostezku, která nás měla ke zmiňovanému cíli zavést. Zpomalili jsme a cestu jsme si krátili debatou, že Hronov vlastně není zase až tak zajímavé město, které bychom museli poctít naší návštěvou. Dojeli jsme k prvnímu občerstvovacímu místu, kterým byla večerka Korunka. Po krátkém odpočinku a dlouhé debatě jsme přehodnotili naše cíle a zbaběle jsme odbočily k hotelu Bonáto, kde jsme poseděli u dobré kávy. Všem bylo jasno, že náš doposud tak sportovní výlet se začíná zvrhávat k debatám o jídle a o lenošení u telky. Vyrazili jsme proto na cestu zpět, hnáni né jen pocitem hladu, ale i představou, že další na řadě je už jen pinec a lenošení v křeslech, nám cesta celkem utekla. Po posilnění u holek jsme se šesli na gauči u telky a vyčkávali příchodu našich spoluhráčů. Musím uznat, že pokud bych nejel ještě pro koláče, které nám připravil dáš další kamarád Bíba, asi bych bez jakéhokoli studu prostě usnul. Asi po půl hodině dorazil i Lišák s Kikinou a Spyder.

     Takže se konečně dal vyndat stůl na pinec a mohli jsme začít zběsile pobíhat kolem stolu, čemu společně s pojídáním naloženého melounu a lehkého popíjení sektu, říkáme sport. Je pravdou, že  posléze dorazila i Šárka a Petr, ale Šárka se stavila jen na hodinku a ostatní byli z tak už dost náročného dne natolik unavení ,že jsme se dohodli na konečné hodině kolem 22 večer. Je jasné, že se akce o kapánek protáhla, ale celkem vzato se to obešlo bez újmy na zdraví a i Happy se ráno dokázal vyhrabat z pelechu, aby včas dorazil do práce.